Praha ubytování u Kostel Matky Boží před Týnem

Kostel Matky Boží před Týnem (lidově Týnský chrám, nebo kostel Panny Marie před Týnem) se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí uplatňující se směrem do náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy.

Kostel Matky Boží před Týnem (lidově Týnský chrám, nebo kostel Panny Marie před Týnem) se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí uplatňující se směrem do náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy.

Historie

Předchůdci dnešní stavby

Nejstaršího ještě románský předchůdce dnešního kostela v těchto místech vzniká v souvislosti s rozvojem nedalekého Týnskýho dvora v průběhu 12. století, první písemná zmínka se váže k roku 1135. V této době, kdy už nese zasvěcení Panně Marii, jej panovník svěřuje péči Vyšehradské kapituly. Spolu s rostoucím Starým Městem nabývá na významu a stává se kostelem farním. Na přelomu 13. a 14. století jej nahrazuje raně gotická trojlodní stavba o třech klenebních polích s kryptou pod polygonálně ukončeným presbytářem a minimálně jednou věží v západním průčelí. Ve věži je doložen zvon roku 1310, kdy měl sehrát roli v rámci obsazení Prahy Janem Lucemburským. Část věže se dochovala až do roku 1894 jako tzv. kaple sv. Ludmily navazující na sakristii. Nedlouho po dokončení kostela se vyřešil smírem také dlouho trvající spor mezi Vyšehradskou kapitulou a zástupci farnosti o patronátní právo. Ještě v tomto kostele působil od roku 1365 jako farář jeden z prvních reformních kazatelů Konrád Waldhauser, pochovaný na přilehlém hřbitově roku 1369.

Osudy současného kostela

V polovině 14. století zahajují farníci, kteří patřili mezi nejbohatší městský patriciát, za podpory významných měšťanských rodin z jiných farních obvodů novostavbu vrcholně gotické trojlodní baziliky, která se stala hlavním staroměstským kostelem nejen pozdního středověku. V základním plánu poměrně konzervativní architekturu ovlivnili postupně mistři pocházející z největšího stavebního podniku v Čechách, z obou pražských katedrálních hutí, v první fázi Matyáše z Arrasu a následně Petra Parléře. Na druhého jmenovaného ukazují kružby oken hlavní lodi a zejména okno západního průčelí o výšce 28 m. Dále je v českém prostředí nebývale velkolepě sochařsky zpracovaný severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu a sedile v závěrech obou bočních lodí. Sedile severní odkazuje svou ikonografií na umělecké prostředí krále Václava IV., který mohl také osobně nebo prostřednictvím osob ze svého okolí ovlivnit tato vynikající umělecká díla. Týnský kostel byl přitom situován nedaleko jeho nového hlavního sídla Královského dvora, mohl jej tedy osobně navštěvovat. Novostavba začala sloužit svému účelu okolo roku 1380, kdy došlo také k přenesení oltářů z původního raně gotického kostela. Před vypuknutím husitských bouří byly dostavěny tři lodě, není však jisté, zda byla hlavní loď zaklenuta. Stavba tehdy postrádala západní štít, nejspíše klenbu a krov hlavní lodi a obě věže.

Týnský kostel byl poměrně záhy ovládnut reformní stranou, v husitských dobách se potom stává jedním z předních kostelů strany podobojí. Od r. 1427 zde působil Jan Rokycana, r. 1435 zvolený avšak nikdy nepotvrzený utrakvistický biskup, blízký spolupracovník Jiřího z Poděbrad, který byl v kostele u sakristie r. 1471 také pohřben. Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být místo toho použito na stavbu šibenic pro Jana Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených na příkaz císaře Zikmunda. Krov tak byl pravděpodobně dokončen až o 20 let později r. 1457.

Stavba pokračovala za vlády Jiřího z Poděbrad, zvoleného králem na nedaleké Staroměstské radnici, který nechal později v chrámu pohřbít své srdce a to vedle hrobu Jana Rokycany. Do r. 1463 byl vztyčen štít hlavní lodi a r. 1466 dostavěna severní věž. V nice štítu byla umístěna panovníkova socha s nápisem "Veritas vincit" ("Pravda vítězí") a nad ní umístěn pozlacený kalich. Socha byla snesena r. 1623 a nahrazena r. 1626 reliéfem Madony ve sluneční svatozáři od Kašpara Bechtelera. Jižní věž byla dokončena roku 1511 za vlády Vladislava Jagellonského. Obě věže se pak tyčí do výšky 80 metrů.

Po Bílé hoře (r. 1621) připadl kostel opět katolické straně. Z chrámu byly odstraněny nejen symboly utrakvismu, ale také ostatky některých jejích představitelů, mj. Jana Rokycany. Záhy po skončení třicetileté války (r. 1648) začínají měšťané hojně zřizovat oltáře v novém barokním slohu. Mezi prvními je to oltář hlavní (r. 1649), který je symbolickým poděkování pražanů Matce Boží za ukončení dlouhého válečného konfliktu, obdobně jako Mariánský sloup na Velkém rynku. Roku 1670 dokončil architekt Giovanni Domenico Orsi novou varhanní kruchtu. Roku 1679 kostel postihl požár. Klenba hlavní lodi a presbytáře musely být následně sneseny a nahrazeny barokní klenbou valenou s lunetami. V roce 1819 zachvátil požár severní věž. Její obnova se protáhla do r. 1836, kdy došlo k nahrazení zničeného krovu (podle jižní věže, kde se původní krov dochoval). Během úprav v puristickém duchu v druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka, která pokrývala část fasády. Kostel tak dostal nepůvodní vzhled opukového kamene, který známe dnes.

V roce 1933 byl k farnímu obvodu jako filiální připojen kostel sv. Havla, v roce 2009 potom kostel sv. Haštala, spojený s Týnem dočasně již v době pobělohorské. Do farního obvodu náleží také kostel kostel sv. Jakuba, který má ovšem vlastní duchovní správu. Ve druhé polovině 20. století byl Týnský kostel proslulý dlouholetým působením faráře Jiřího Reinsberga (1946–1993). Byl v Čechách jedním z prvních míst zavádění jak liturgické reformy Pia XII. v 50. letech, tak pokoncilních reforem a překladů liturgických textů. Kolem farnosti se shromáždila specifická skupina křesťanů, a na rozdíl od mnoha jiných církevních aktivit tuto společnost v centru Prahy komunistický režim toleroval. Od 70. let 20. do počátku 21. století prošel také kostel celkovou náročnou obnovou.

Popis

Chrám je vystavěn z neomítaných kamenných kvádrů, plastické články architektury a sochařská výzdoba jsou tesány z místní opuky. Jde o gotickou architekturu s dispozicí trojlodní baziliky s dvojicí věží v západním průčelí, s trojchórovým řešením východního závěru a s převážně barokním mobiliářem.

Architektura

Výrazně vertikální, bazilikálně uspořádaný trojlodní gotický kostel, je vybavený na západě dvojicí gotických hranolových věží. Na východě je kostel ukončen krátkým presbytářem o jednom obdélném poli, polygonálně uzavřen čtyřmi stranami osmiúhelníka. Boční lodě jsou ukončeny nehlubokými polygonálními kaplemi o pěti stranách osmiúhelníka. Boční lodě jsou zaklenuty pěti poli křížové žebrové klenky na téměř čtvercovém půdorysu, ke kterým se pojí ještě po jedné křížové žebrové klenbě v podvěží. Hlavní loď i presbytář je pak zaklenuta šesti obdélnými, šířkově uspořádanými poli stlačené valené raně barokní klenby s trojúhelnými výsečemi. Boční lodě si zachovaly původní gotickou žebrovou klenbu. Kostel je osvětlený řadou převýšených, hrotitě ukončených gotických oken vybavených kamennými kružbami.

Kostel je přístupný čtyřmi gotickými portály. Osově umístěným západním a dvěma portály, prolomenými v úrovni druhého pole na severní a jižní straně. Severní portál má v tympanonu reliéfem zobrazující tři scény z Kristových pašijí v mnohafigurových kompozicíchm. Sochařsky velmi kvalitní dílo se řadí k nejvýznamnějším památkám gotického sochařství předhusitského období u nás. Dvojice věží je zakončena bohatě zdobenými převýšenými pozdněgotickými osmibokými helmicemi, které jsou doplněny ochozem, čtveřicí nárožních vížek a ještě navíc pročleněny zhruba v polovině své výšky další čtveřicí vysazených ozdobných vížek. Mezi věžemi je sevřen bohatě zdobený, řadou fiál vrcholící gotický štít obsahující barokní reliéf Madony.

Vybavení

Mobiliář kostela je v současné době převážně barokní. Z původního středověkého vybavení se dodnes dochovalo v interiéru chrámu pět uměleckých prací: cínová křtitelnice z roku 1414, nejstarší a největší v Praze; kamenná kazatelna v hlavní lodi; velmi cenná jsou dvě díla tzv. Mistra Týnské kalvárie z počátku 15. století: Týnská madona a sousoší Kalvárie v závěru severní lodi; nakonec potom dvě pozdně gotická umělecká díla: na pomezí renesance se nachází oltář s ústřední dřevořezbou Kristova křtu od podunajského mistra, zvaného podle signatury Monogramista IP z doby po roce 1520; posledním potom kamenný baldachýn z roku 1493 pocházející snad z dílny Matěje Rejska. Ten původně kryl hrobku biskupa Augustina Luciána z Mirandoly. Již před jeho vznikem se v těchto místech nacházel oltář sv. Lukáše staroměstského malířského cechu, v baroku s obrazem Karla Škréty sv. Lukáš maluje Madonu (dnes v MHMP), nahrazený v polovině 19. století stávajícím obrazem téhož námětu v neogotickém retabulu od Josefa Vojtěcha Hellicha.

Z období renesance a baroka se dochoval mimořádně zajímavý soubor reliéfně tesaných náhrobních kamenů a epitafů, mj. náhrobník astronoma Tychona Braheho z r. 1601, který je umístěn u prvního jižního pilíře hlavní lodi. Z barokního mobiliáře vynikají dřevořezby raně barokních oltářů a cenné varhany od Jana J. Mundta z let 1670-1673, které patří mezi troje nejstarší dochované varhany v Praze. Mezi raně barokními oltáři je cenný zejména hlavní oltář z roku 1649 s titulárním obrazem Nanebevzetí Panny Marie od jednoho z našich významných barokních malířů Karla Škréty, který je autorem několika dalších pláten bočních oltářů. V kostele nalezname také díla dalších barokních mistrů: sochařů Jana Jiřího Bendla a Ignáce Františka Weisse (oltářní plastiky), Jana Heidelbergera (socha sv. Františka z Pauly v severní lodi), malířů M. Strassera (Nalezení Sv. kříže, z hlavního oltáře zrušeného kostela stejného zasvěcení), Jana Jiřího Heinsche (oraz sv. Josefa v severní lodi, oltářní obraz Rodokmenu Jesse), M. Václava Halbaxe (obraz sv. Krišpína a Krišpiniána), jeho přítele Petra Brandla (obraz Příjezd sv. Václava na říšský sněm), z období rokoka potom Ignáce Raaba (Svatý Jan Křtitel) či Františka Xavera Palka (sv. Expeditus) . V presbytáři se nachází také dvě rozměrná plátna od severoitalského renesančního malíře Romanina (1484-1564) s náměty Navštívení Panny Marie a Obětování Páně.

V interiéru se nacházejí také umělecká díla z 19. století. V roce 1846 bylo požehnáno nové sousoší sv. Cyrila a Matoděje z carrarského mramoru od Emanuela Maxe, které chrámu věnoval Ferdinand V. V letech 1846-1847 došlo pod vedením Josefa Vojtěcha Hellicha k novému uspořádání oltářů, které do značné míry v kostele vydrželo dosud, byl také autorem výše zmíněného oltáře sv. Lukáše a některé další oltáře obnovil či doplnil. Roku 1854 byla potom pořízena nová křížová cesta od Františka Čermáka a roku 1864 vzniká nový oltář Panny Marie Bolestné v závěru jižní lodi kostela s titulním obrazem od Antonína Lhoty.

Kromě mnoha uměleckých děl, která se dodnes nachází v interiéru chrámu, se dochovalo několik prací pocházejících původně z Týnského kostela, postupně ovšem převedených do významných pražských sbírkotvorných institucí. Jejich převážná většina se dnes nachází v Muzeu hlavního města Prahy. Jedná se o gotickou pietu z 2. pol. 14. století, vůbec nejstarší dochované dílo pocházející z chrámu. Z dílny Mistra Týnské kalvárie pochází reliéf Oplákávání, od neznámých autorů obraz Madony tzv. svatovítského typu s malovaným rámem a obraz trpícího Krista z 15. století a v neposlední řadě výše zmíněný Škrétův barokní obraz sv. Lukáše. V Národní galerii nalezneme potom dvě křídla kdysi rozměrného oltáře od Mistra litoměřického (po r. 1500).

Legendy

Podobně jako u řady ostatních památek pražských i s Týnským chrámem se pojí několik legend. Jedna legenda hovoří o malém zvonku ve zvonici chrámu. Ten má připomínat služku, kterou její paní ze vzteku uškrtila, když při rozeznění zvonu z Týnského chrámu poklekla a počala se modlit, místo aby jí vypomohla s oblékáním. Vzhledem ke společenskému postavení dané dámy jí soudce zprostil viny, ale každé zazvonění zvonu rezonovalo v jejím svědomí natolik, že nechala pro Týnský chrám vylít malý zvon na památku oné služky. Následně rozdala veškerý svůj majetek chudým a vstoupila do kláštera. Legend spojených s chrámem Panny Marie před Týnem koluje mezi lidmi více. Některé nejsou pravděpodobně nic víc než výmysly turistických průvodců. Lze se kupříkladu setkat s historkou o zvoníkovi, který vystupoval do věží na koni. Nejprve prý štíhlejší severní věží vystoupal na balustrádu, po které přešel ke vstupu do jižní věže. Koně pak přivazoval na horním ochozu, případně v některé z nárožních věžic, pokud pršelo, aby se kůň při rozeznění zvonů nesplašil. Evidentně se jedná o vymyšlenou historku, která zřejmě analogicky odkazuje na sevillskou Giraldu, kde se místo schodů nacházejí rampy, po kterých se skutečně vystupovalo na koni až na vrchol věže.